Izrael a obviňování z apartheidu

Protiizraelská aliance, kterou žel podporují i některá velká církevní hnutí zvláště z protestantského světa, každým dnem postupuje ve svém úsilí přesvědčit svět, že Izrael si zaslouží nálepku apartheidu. Například letos na jaře opět proběhl na západních univerzitách agitační týden pod název „Týden izraelského apartheidu“. Skutečným cílem těchto pomlouvačných kampaní je však víc než jen označit Izrael za stát apartheidu: je jím odstranění židovského státu úplně.Opravdový apartheid, který panoval v Jižní Africe, byl po právu zrušen na přelomu 80. a 90. let. Nejprve byl zdiskreditován, pak delegitimizován a nakonec zrušen, k velké radosti světa a zotročené černé většiny, která trpěla pod jeho brutalitou. Nicméně použít tyto pojmy na Izrael je, otevřeně řečeno, sprosté a zlé. Přesto se to stává na univerzitách západního světa velmi populárním.
Při sledování tohoto cíle se radikální levicoví akademici a politikové spojují s extrémními muslimy. Chtějí položit rovnítko mezi Izrael a původní jihoafrický stát apartheidu a následně požadovat, aby svět učinil totéž, co kdysi s Jihoafrickou republikou: aby takový režim zrušil! Většina těchto lidí neví o apartheidu absolutně nic, ale slovo samo je nesmírně silné, protože vyvolává dojem nenávisti, diskriminace, brutality, rasismu a předsudků.

Je to až neuvěřitelné, jak lež, která je opakována dostatečně často, může být nakonec akceptována jako pravda! Většina těchto lidí vůbec nic ne o tom, jak režim apartheidu opravdu fungoval, a nedokázala by vyjmenovat ani základní fakta. Je to prostě dobrá zbraň, která se dá vhodně využít k ventilování jejich nenávisti vůči Izraeli
Apartheid byl v podstatě totalitní systém vlády – nikoli nepodobný leckterým arabským režimům současnosti – kde bílá menšina si podmanila a zotročila většinové černošské obyvatelstvo. Režim byl nesen ideologií a byl posedlý rasovou nadřazeností. Nadřazení běloši se nesměli nijak setkávat s podřadnými černochy, dokonce ani nesměli sedět na stejné lavičce. Dokonce i vzdělávací systém byl pro černé obyvatelstvo podřadnější, protože byli považováni za duševně méněcenné a neschopné vyrovnat se s požadavky vyšší úrovně vzdělání, jaké bylo přístupné bílým.
Města byla „v noci bílá“, protože všichni „černí“ se museli zdržovat ve svých slumech, které sloužily jako ghetta se zásobárnou levné pracovní síly. Černoši nesměli volit, vlastnit majetek a dokonce se ve své zemi ani volně pohybovat.
Stát používal různých nástrojů k bezohlednému prosazování systému totální a úplné segregace. Do tohoto systému byla zapojena policie, armáda i soudnictví. Nebylo to nic jiného než nový árijský režim!

Ve sporu, který dnes zuří mezi Palestinci a Izraelem, není naprosto nic, co by se tomu rovnalo. Uvnitř samotného Izraele sdílejí Arabové a Židé stejné obchody, lavičky, nemocnice, divadla a často i obývají stejné čtvrti. Vzdělávací instituce nemají „podřadnější“ osnovy pro Araby a hlasovací právo mají všichni. V izraelském parlamentu zasedají arabští poslanci a Židé, Arabové a Palestinci často pracují spolu na stavbách, v podnicích, v hotelech a jinde. Nejdůležitější je skutečnost, že Izrael je demokratický stát. Jistě není dokonalý, ale má demokratické instituce a zcela jistě v něm nevládne totalitní menšina!
Na sporných územích nyní žije asi 98% palestinských Arabů pod vlastní samosprávnou vládou, mají volební právo a mohou své vůdce vyměnit – alespoň teoreticky. Je pravda, že Izrael přijal bezpečnostní opatření, která omezují jejich pohyb, ale ta si vynutil konflikt, který byl Izraeli vnucen, a představují legitimní akt sebeobrany, nikoli akt rasové diskriminace.

Také je důležité pamatovat, že na tomto území nikdy neexistoval žádný palestinský stát, a že ještě po válce byli jako „Palestinci“ nazýváni i Židé. Britové, kteří spravovali území na základě mandátu, uznali právo Židů na vlastní stát v jejich dávné domovině. Toto právo hlasováním potvrdilo i OSN. Když Izrael toto rozhodnutí realizoval vyhlášením nezávislosti, byl okamžitě napaden pěti arabskými armádami.
To ukazuje skutečnou povahu tohoto konfliktu. Má totiž velmi málo společného s politikou nebo mírovými dohodami, ale naopak je hodně založen na teologii. Mám na mysli radikální džihádistickou teologii, která považuje celou Izraelskou zemi, nejen „západní břeh“, za součást „domu islámu“. Tato teologie vyžaduje, aby se země vrátila pod vládu islámu, ať už pokojně, politickými prostředky, nebo násilnou cestou džihádu. V letech 1948 až 1967, kdy Palestinci měli vše, co nyní údajně chtějí, nikdy neprotestovali proti nelegální jordánské okupaci západního břehu a ani náznakem nepožadovali vlastní stát. Místo toho založili v roce 1964 Organizaci pro osvobození Palestiny, jejímž výslovným posláním bylo zničit Stát Izrael. Pak vyvolali kampaň teroru, aby si tento cíl vynutili. Po celou dobu procesu z Osla odmítali odstranit ze své charty neslavně proslulé články požadující „eliminaci“ Izraele.
Stejná džihádistická teologie pohání Hamás a přibuzné milice al-Aksá, stejně jako Hizballáh, íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda i další aktéry na frontě „odporu“.

To nemá s apartheidem vůbec nic společného! Ve státě Izrael žije židovská většina. Je to demokracie, která je odpovědná svým občanům, a proto prokázala ochotu k bolestným ústupkům, aby zajistila mírovou budoucnost se svými sousedy. Vždy to byl pouze Izrael, který zaplatil reálnou cenu v podobě vzdání se území. Stáhnul se dokonce z Gazy, aby prokázal, že snahu o mírové vyřešení konfliktu s Palestinci myslí vážně. Trauma, které tento odchod přinesl lidem v Gaze i v Izraeli, se díky mezinárodním médiím odehrává před očima celého světa. A přesto to nestačilo! Výsledek je pořád stejný: během krátké doby začaly na izraelské civilisty v západním Negevu pršet tisíce raket odpalovaných z uvolněného teritoria. Svět na to reagoval minimálně, zato nazývá Izrael „státem apartheidu“!

V průběhu let, a to i v odpověď na ty nejvelkorysejší mírové návrhy Izraele v éře Osla, si Palestinci vždy zvolili násilí. Nazvali je „intifádou“. Na Izrael útočila jedna vlna sebevražedných atentátníků za druhou. Pronikali porézními hranicemi Západního břehu a vraždili muže, ženy a děti v autobusech, restauracích, hotelech a nákupních centrech. Na ochranu před těmito vražednými infiltracemi postavil Izrael bezpečnostní bariéru, která má v některých hustě zastavěných oblastech podobu zdi. Nebyla postavena kvůli segregaci nebo diskriminaci Arabů, ale na ochranu vlastních obyvatel před útoky. V tomto smyslu je bezpečnostní plot mimořádně úspěšný, přestože i Izraelci uznávají, že jeho existence je politováníhodná. Ale co by dělal kterýkoli jiný zodpovědný demokratický stát? Přesto protivníci Izraele s oblibou mluví o „zdi apartheidu“, aby dále šířili svá obvinění.
Tvrdit po tom všem, co Izrael za 62 let své moderní existence prošel, že nemá žádné legitimní bezpečnostní potřeby, je šílenství. Palestinci opakovaně prokázali, že jejich strategie se od roku 1964 nezměnila. V Johannesburgu v roce 1994, rok poté, co si na trávníku před Bílým domem potřásl rukou s Jicchakem Rabinem, to šéf OOP Jásir Arafat řekl jasně. Ti, kdo sledují palestinská média, na to rovněž opakovaně upozorňují. Liberální levice a jejich společníci to však klidně ignorují.

Apartheid opravdu není to, oč tady běží; jde o zničení Izraele. Před nedávnem se vůdce Hamásu žijící v Sýrii postavil po bok Ahmadínežáda a společně se vychloubali, jak celý Izrael již brzy zmizí z mapy světa. Pro ně je to věc svaté války, ale pro liberální levici apartheid; jejich radikalismus z nich však udělal spojence!
Stejní radikální levičáci teoreticky přijímají demokracii, ale v praxi ji popírají. Nedovolují izraelským akademikům, vůdcům ani politikům vykonávat demokratické právo svobody projevu. Jejich netolerance nezná hranic: narušují setkání pořádaná ve vzdělávacích institucích západního světa, které by měly vychovávat v kontextu demokratických hodnot. Přesně stejně se chovali hrdlořezové apartheidu za starého jihoafrického režimu. Násilně narušovali veřejná shromáždění, pokud někdo oponoval jejich světovému názoru. Děsili se toho, že by někdo mohl mít pravdivější a přesvědčivější argument než oni sami. Demokratická práva si nárokovali pouze pro sebe, ale jiným je upírali.
Je pravda, že Palestinci hodně trpěli a dosud trpí, ale dávat za to veškerou vinu pouze Izraeli je pošetilé. Mezi zásadní důvody jejich utrpení patří také neschopné a zkorumpované vedení, nevyužité příležitosti a ochota podporovat násilí a teror. Izrael není žádný stát apartheidu. Je to demokratický stát, který žije pod neustálou hrozbou likvidace, a proto se snaží vyvážit potřebu trvalého míru se svými sousedy s potřebou vlastní bezpečnosti. Zkušenost z regionu Izrael učí, že bezpečnost a samotná existence je otázkou číslo jedna. Konec konců, různé takzvané mírové plány počítají s tím, že jediný, kdo bude něco dávat, má být Izrael, zatímco ostatní mají poskytnout pouze slovní záruky. Jejich cena nikdy nebyla vysoká.
Obvinění z apartheidu je prostě jen další zástěrka používaná v boji proti Izraeli. Něco o tom vím, protože jsem vyrůstal v temné éře apartheidu v Jižní Africe a na vlastní nebezpečí jsem se proti němu stavěl.

Reverend Malcolm Hedding, autor tohoto článku, se jako mladý kazatel v Jižní Africe účastnil v 80. letech boje proti apartheidu. Nechvalně známá jihoafrická státní bezpečnost mu hrozila zadržením bez soudu. Dnes je výkonným ředitelem Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém.
Tento článek vyšel v křesťanském vydání Jerusalem Post a Slově z Jeruzaléma,
přeložil Mojmír Kallus