…já se bál taky ….a moc!

Není snadné popsat několika větami zkušenost s Bohem, která trvá již 30 let. Ale cítím zodpovědnost rozdělit se o to, co v mém životě vykonal můj Spasitel Ježíš Kristus.

Pocházím z nevěřící rodiny, ale od dětství jsem k Bohu podvědomě tíhnul. Nějak jsem tušil, že tam někde ve vesmíru někdo je.  Více jsem ale poznal až ve svých 19 letech, kdy jsem se dostal mezi věřící lidi, kteří mě naučili číst Bibli – a hlavně pomohli mi navázat osobní vztah s Ježíšem cestou modlitby. Můj život se od té doby změnil a já se vydal novou cestou, která mě naplňovala úžasem a nadšením. Přece jen to byla pravda a ON EXISTUJE!!!

Moje nadšení pro Spasitele mě vedlo k touze Mu sloužit naplno. Sedm let jsem denně na modlitbách zápasil o to, abych mohl jednou jako Jeho služebník pomáhat lidem poznat Boží úžasnou lásku. A celou dobu jsem žil s Jeho ujištěním, že můj čas nastane. Při křtu jsem navíc obdržel duchovní dary, které bylo možno plně využít právě jen tam. Po sedmi letech ten den nastal a já ve své církvi přijal pověření ke službě. S rodinou jsme se odstěhovali na první místo a sen se stal realitou.

Nebudu zde detailně popisovat celých následujících deset let. Stručně řečeno: skončily rozčarováním a bolestí. Očekával jsem, že se v církvi setkám se stejným nadšením, zájmem a zápalem pro Ježíše, jaký jsem prožíval já. A to jak u svých nadřízených, tak u lidí v církvi, kterým jsem sloužil jako pastor. Brzy jsem se měl začít přesvědčovat, jak hodně jsem se ve svých očekáváních mýlil. Nikdy by mě nenapadlo, že upřímně míněná snaha a úsilí pomoci lidem cele se odevzdat Spasiteli, může vyvolat tolik nevraživosti a zloby ze strany lidí, kteří následování Spasitele zaměnili za členství v organizaci. Ve své naivní upřímnosti jsem nebyl připraven čelit tlakům, aby vše zůstalo, jak je, bez ohledu na vůli Toho, jehož jméno jsme vyznávali. Nejhorší z těchto tlaků byl, abych se podřídil ve svědomí a veřejně se zřekl toho, čemu jsem na základě studia Bible a svého modlitebného života uvěřil. Po nelehkém vnitřním zápasu, který trval celý rok, jsem se rozhodl ukončit službu, která s mým Spasitelem měla tak málo společného.

Zklamaný a zlomený prostředím církve jsem se začal prát se životem sám. A to doslova. Protože nějakou dobu po tom, co jsem skončil jako pastor, se rozpadlo moje manželství. Krátce na to jsem přišel i o práci. Najednou jsem zůstal sám a nezbylo mi vůbec nic. Dva roky jsem živořil a snažil se postavit opět na nohy. Dvě z mých tří dětí studovaly a já je samozřejmě chtěl podporovat. Ale nemohl jsem jim dát to, co jsem chtěl. V zaměstnáních se mi nedařilo a několik jsem jich nedobrovolně vystřídal. Moje finanční situace byla zoufalá. Prožíval jsem strach, úzkost a zoufale jsem se modlil o vysvobození. Chtěl jsem pochopit, proč jen se to všechno stalo. Ale nebe mlčelo. Tak jsem to vnímal. Úzkost a beznaděj mě provázely každý den a stále se prohlubovaly. Jednu dobu jsem dokonce velmi vážně uvažoval, že to trápení sám ukončím, protože nade mnou visely jen těžké mraky a žádné slunce.

Přišel rok 2007, kdy jsem konečně dostal velmi dobrou práci v zahraniční firmě a docela brzy jsem se díky tomu dostal ze svých dluhů a pomalu začal zase žít. Věřil jsem, že toto je už trvalé řešení. Můj život však byl životem v ústraní – o návštěvu prostředí (církve), které mi přineslo tolik bolesti, jsem se několikrát pokusil, ale z některých lidí se mi stále dělalo tak zle, že jsem po několika minutách musel odejít. Hořkost a pohrdání byly silnější. Žil jsem v přesvědčení, že jsem si ničím nezasloužil to, co se stalo. Ani v osobním, ani v církevním životě.  V té době jsem zůstal v kontaktu s jediným člověkem z církve, který se mi celou dobu snažil pomoci - s Martinem. Ale ani nová práce, jak se ukázalo, neměla být napořád. Ve firmě jsem časem povýšil a vše vypadalo, že mi Pán Bůh chce ztráty a bolest minulých let nahradit. Opět jsem se mýlil. Po nějaké době jsem opět přišel o místo a po šesti letech musel na Úřad práce. Vše bylo o to horší, že jsem se dozvěděl, že dva z mých zaměstnanců, které jsem do firmy vzal jako sourozence v Kristu, abychom se v modlitbách posilovali a opírali o Boží vedení, vyvíjeli za mými zády velké úsilí o mé odvolání. Že se tak stalo, nebyla sice jejich zásluha (majitelé uvedli ekonomické důvody), ale fakt, že něčeho takového byli schopni lidé, kterým jsem důvěřoval, mnou otřásl. Po šesti letech se mi znovu vrátil pocit úzkosti a beznaděje. Přede mnou namísto cesty byla jen sametově černá tma.

A zase se vše vyvíjelo podobně, jako napoprvé: když jsem po čtyřech měsících konečně sehnal práci, ve druhém měsíci zkušební doby jsem dostal výpověď, protože prý „zjistili, že tolik obchodníků nepotřebují“. Padal jsem zase níž. Cítil jsem tlaky sil temna, abych se už nezvedl.

V té době mě už několik měsíců zval Martin na modlitební setkání seniorů ve Slově života. Párkrát jsem chtěl jít, ale nakonec jsem to vzdal. Jednoho dne mi ale bylo obzvlášť těžko, a já pochopil, že musím z domu, protože tam to na mě vše padalo. Práce se pořád neobjevovala a čas běžel. A protože jsem od Martina měl svědectví o tom, že v té skupince pracuje Bůh, rozhodl jsem se jít. Bylo to však spíše rozhodnutí ze zoufalství, než krok víry.

To, co jsem ono květnové pondělí prožil, zcela změnilo můj život. V závěru setkání sestra Jarka povstala, že obejde všechny u stolu, aby se za ně pomodlila. Od Martina jsem věděl, že při takovéto příležitosti došlo k uzdravení jeho problémů se zády. Takže jsem si takovou chvíli také přál prožít. Když Jarka přišla ke mně, ptala se, jestli se ze mě může pomodlit. Netušila, jak moc jsem po tom toužil. Protože o mně v té době nic nevěděla, modlila se za to, aby mi Pán dal to, co nejvíc potřebuji. Já jsem samozřejmě v duchu vypočítával na prstech, co vše bych chtěl, ale nakonec jsem se modlil, ať o tom rozhodne Pán Ježíš sám. Během této modlitby jsem prožil Boží blízkost tak, jak už jsem v životě zažil. Byl tam a byl mi tak blízko, že se mi srdce chvělo a do očí vedraly slzy. Jinak se ale v onu chvíli nestalo nic, zázračného, žádný můj neduh nebyl uzdraven. Rozhodl jsem se čekat. A dočkal jsem se dříve, než jsem myslel: asi dva dny na to se temný samet protrhl, přede mnou se ukázala cesta a já jsem získal neskutečný pokoj ve svém srdci a radost, kterou může dát jen Bůh. Všechno to špatné a bolavé z minulosti bylo pojednou pryč. Jako když ze sebe smyjete špínu po prašném dni, vše odplavila Boží milost. I ta hořkost vůči lidem, kteří udělali tolik zla, byla pryč a já se konečně mohl dívat dopředu. Najednou jsem věděl, že On má pro mě připravenu cestu a budoucnost. Že se mnou stále počítá, i když se mi zdálo, že na mě zapomněl. A co víc: tři týdny po této modlitbě jsem podepisoval pracovní smlouvu!

Děkuji drahému Ježíši za nekonečnou lásku a trpělivost, kterou mi prokázal. A ze srdce Mu děkuji za vzácné společenství víry a lásky, které jsem našel v brněnském sboru Slova života. Díky zázraku obnovy duchovního života nyní opět toužím sloužit svému Ježíši a čekám na Jeho pokyn, kdy a kde mám začít.

Halelujah!

Váš bratr v Kristu Ježíši Milan Barbořík