Ve světě teologie se hodně píše o Bohu Otci a Ježíši Kristu, ale kvalitní publikace o Duchu svatém by se daly spočítat na prstech jedné ruky. To rozhodně stojí za pozornost, pokud věříme tomu, že současná Církev žije v éře Ducha svatého. Osobní vztah s Duchem má přece být tím správným kořením každého křesťanského života. Částečně je to snad způsobeno tím, že na rozdíl od Otce a Syna nemáme v Bibli dost výroků, kde by Duch osobně mluvil a mohli jsme ho tak lépe racionálně poznat, ale v důsledku je to také tím, že příliš mnoho denominací a teologických proudů se spokojuje spíše s neosobní definicí Ducha, která nehledá živý kontakt s nebem.
Na jednu stranu se to dá pochopit. Osobní vztah s Duchem svatým vede do zákoutí nadpozemského života, které působí jako neorané pole v porovnání s jinými doktrínami, známými po staletí. Častokrát jsou duchovní prožitky velmi subjektivní a nelze je racionálně poměřit. Trendem dneška je rozumová exaktní věda, která za posledních 200 let rozevřela nůžky takzvané objektivity a subjektivity natolik, že kdokoli dnes přijde s výrokem, že k němu Bůh osobně mluvil, není brán ve společnosti příliš vážně. Tradiční denominace se proto staly velice zdrženlivými, co se týče duchovních projevů, aby si zachovaly svoji autoritu ve světě. Na druhou stranu je ale škoda rezignovat na tak důležitý prvek křesťanské víry.
V podstatě platí, že každé konkrétní křesťanské společenství si historicky musí vybrat: budovat silnou tradici anebo posilovat živé obecenství s Bohem. Tento problém se řeší už od 4. století. Ta první varianta nabízí dlouhotrvající tradiční dogmata odrážející se v takřka neměnné formě liturgické bohoslužby či ve smíření se se světem díky podobnému náhledu na funkci rozumu ve společnosti. Skrze racionální objektivitu se denominace mnohem lépe kontroluje a důraz na morální učení Písma prakticky převyšuje jeho duchovní poselství. Církve založené na bezprostředním vztahu s Bohem skrze Ducha svatého si naopak zakládají na doslovném výkladu Bible, jisté dávce subjektivity, která posiluje dynamiku duchovních manifestací a zároveň znemožňuje budování silné církevní struktury. Snaží se aktivně zapojit všechny členy při spontánních bohoslužbách, které se vyznačují kázáním Slova, nezřídka hlasitou modlitbou, proroctvím a výzvou k evangelizaci.
A tak dochází k rozdílům. To, co tradiční církve považují za dary Ducha svatého, se v letničně-charismatických kruzích definuje spíše jako ovoce Ducha svatého. Například katolická církev rozeznává sedm darů Ducha dle Izajáše 11:2-3, to jest moudrost, rozum, rada, síla, poznání, nábožnost a Boží bázeň. Jsou to vesměs dary přirozené. Charismatický výčet devíti nadpřirozených darů podle 1 Kor 12 by v katolickém sboru vatikánského ražení příliš neuspěl, maximálně kdyby tak jimi operoval vysvěcený kněz nebo někdo speciálně delegovaný pro tento účel.
Proč nemohou být oba proudy součástí jedné konkrétní univerzální církve a vzájemně se doplňovat? Objektivně vzato, nevím. Historicky vzato, nezadařilo se. Snad je v tom nějaká vyšší Boží moudrost. Nejpozději v 16. století navrhl Martin Luther tehdejší církvi, která se utápěla v politikaření a duchovním úpadku, několik ozdravných prostředků, které se ovšem rozplácly o zeď zhruba stejně, jako když jsem se v mládí učil jezdit na kole. Tridentský koncil z Lutherova učení odmítl všechno, co se odmítnout dalo. Tehdy podle mě Církev ztratila jedinečnou příležitost pohnout dějinami, protože mezitím se protestantské hnutí rozdělilo na tolik proudů, že už to obrazně řečeno nikdy nikdo nedá dohromady.
Nedávno jsem v letničním deníku Dagen zahlédl interview s bývalou duchovní autoritou Hnutí víry, Ulfem Ekmanem, v rámci jeho připravované knihy o své osobní pouti do římskokatolické církve. Kromě zvýšeného tlaku jsem si nemohl nepovšimnout jeho zmínky, že protestantské hnutí vedlo k hlubokému a trvalému rozštěpení církve, které, jak věří, Pán chce uzdravit. Zároveň dodal, že probuzenecké křesťanství je darem, který ovšem musí operovat v pevněji stanoveném rámci, aby přežilo a nezahynulo po uplynutí jediné generace.
Takové téma vydá na širokou diskuzi, ale Ulf Ekman už třeba nezmínil, jak asi mělo probuzenecké hnutí přežít, když ho ten pevnější rámec (rozuměj římskokatolická církev) neustále zadušoval a likvidoval. Protestanti zřejmě nesou vinu za mnohočetná rozštěpení, ale na tom klíčovém rozkolu se svou zatvrzelostí podílela i katolická církev. Nikdy nezapomenu na finální scénu z Formanova filmu Goyovy přízraky, kde španělský lid okázale vítal Napoleona, který — coby jeden z historických symbolů antikrista kvůli své světské ideologii — vtrhl s vojsky do Španělska a konečně zemi osvobodil od církevního teroru inkvizice. Nevěřící se někdy paradoxně může stát menším nepřítelem než vlastní bratr.
Tradiční církve plní funkci kontinuity učení a autority, ale z historie se dá vyčíst, že křesťanství je širší než ony, zvláště s ohledem na duchovní dary, které budou v klasické církevní hierarchii vždycky označeny za problematické. Proto je třeba trochu toho vzájemného porozumění. Když v biblické škole Bethel v Kansasu začala symbolicky 1. ledna 1901 Agnes Ozmanová mluvit novými jazyky, ještě nikdo netušil, že začala éra letničně-charismatického hnutí, které dnes početně vydá za polovinu všech, byť i formálních, následovníků římskokatolické církve. Duch svatý potřebuje ochraňovat doktrínu skrze tradici, ale zároveň mít i svobodu, aby se mohl osobně projevovat. Nelze jej začlenit do pevné církevní hierarchie, kterou on sám založil a delegoval. Vždycky bude převyšovat lidské zřízení a častokrát potřebuje k lidem ve shromáždění hovořit přímo. V hlubokém respektu k tradičním církvím je nutno dodat, že nezávislé letniční a charismatické církve v rámci křesťanství plní tuto nezastupitelnou úlohu, kdy Duch svatý má možnost se plně a spontánně manifestovat uprostřed svého lidu.
Pavel Hoffman
