Ve dnech 17. -22. května 2018 jsem se zúčastnila modlitebně-misijního výjezdu do Černé hory.
Bylo nás celkem 16, pokud nepočítám moře andělů, kteří byli dozajista s námi. Vedoucím naší skupiny byl Micael Ludin ze švédského města Örebro.
Národní zastoupení bylo v tomto složení:
Slováci – 2, Češi – 9, Švédi – 5, andělé – nepočítaně…
Část týmu cestovala z Čech autem a absolvovala tak asi 16ti hodinovou cestu. My ostatní jsme letěli pohodlně letadlem z Budapešti a asi za hodinku jsme přistáli v Podgorici. Byl to můj úplně první let letadlem a byl naprosto SUPER!
Kufry to přežily a my též, pouze jeden člen týmu musel zaplatit pokutu za nadměrné rozměry příručního zavazadla a suma byla celkem vysoká – 70 euro. Na zpáteční cestě jsme se intenzivně modlili, aby se to už neopakovalo a opravdu jsme pak už díky Bohu nic neplatili.
První den misie: Budva
Michael Lundin nám dopředu zajistil ubytování v apartmánech v Podgorici a po převozu objednanými auty a ubytování jsme se sešli na první společný oběd. Oběd jsme dopředu domluvený neměli, a tak jsme zjistili, jak chutná podgorická pizza za 2,50 euro. Mezitím už z Čech dorazil zbytek týmu, který cestoval autem, a zároveň i tým 4 mladých mužů ze Švédska. Misijní tým byl tedy kompletní a posilnění pizzou jsme se vrhli na svoji první cestu za modlitebně-misijním dobrodružstvím do nádherného přímořského města Budva.
V městečku Budva působí misionářský pár z Běloruska – Dimitrij s manželkou. Je to jediný oficiálně církví vyslaný misionář v Černé hoře. V Budvě jsou už tři roky. Snažili se s manželkou evangelizovat, ale za celé tři roky se téměř nikdo neobrátil. Na shromáždění přišlo vždy maximálně 10 lidí, většinou cizinci na dovolené. Párkrát se jim dokonce stalo, že byli na shromáždění sami dva s manželkou. Problém vidí v silné ortodoxní církvi a v duchovní atmosféře, kterou nejde v Duchu prorazit. Vnímá nějakou mocnost, která brání duchovnímu průlomu a tomu, aby se lidé obraceli.
Za celou situaci jsme se modlili a žehnali tomuto misionářskému páru, který už dokonce uvažoval, že to vzdá a vrátí se zpět domů. Někteří z nás dostali na srdce požehnat jim i finančně.
Během modliteb jsme dostali i vidění a Dimitrij později telefonoval s Micaelem a svěřil mu, že byli našimi modlitbami velmi povzbuzení.
Druhý den misie: Jošica
Po probuzení a snídani jsme se každé ráno okolo 9 hodny setkávali na společných modlitbách a chvalách. Poté nám Micael vždy dal, jak tomu sám říkal, „misijní masáž“ . Bylo to vyučování o misii a zároveň nám každé ráno představil i plán na daný den. Modlitby za Černou horu byly intenzivní a silné. Snažili jsme se prolomit duchovní atmosféru a zasívat v Duchu semínka modliteb a Boží vůle pro celou tuto zemi. Někteří z nás se přimlouvali opravdu silně. Pamatuji si, že jsem vnímala silné břemeno za tento národ a plakala jsem.
Pak jsme dostali příkaz, že se za 10–15 minut sejdeme dole u aut a za chvilku už jsme o sto šest uháněli za dalším misijním dobrodružstvím. Než jsme na dané místo dorazili, tak se opět blížil čas oběda, a proto jsme měli zastávku na další zajímavé místní jídlo.
Trajektem jsme se přeplavili k pastorovi Joel Bokerovi z USA a jeho manželce Nikol z Anglie. V Černé hoře v Jošici jsou už 10 let. I přes to, že jsou zde už tak dlouho a snaží se, seč můžou, přišly na shromáždění jen tři starší dámy, dvě mladší a jeden mladý muž.
Nejdřív krátce promluvil pastor Joel a poté následovaly chvály v místním jazyce a později i chvály, kdy krásně zpívali Samuel a Markéta z Čech i chlapci ze Švédska. Jedna starší paní byla ze zpěvu Davida tak nadšená, že vyskočila ze židle a políbila ho na tvář.
Po svědectví našich milých mladých mužů ze Švédska a kázání Micaela Lundina jsme se modlili za místní křesťany ve sboru.
Po skončení shromáždění nám jedna paní rozdala něco jako pirožky – bylo to moc dobré.
Třetí den misie: Podgorica a místní sbor, kde je pastorem Dragan s manželkou Vesnou
Je to malý sboreček, který se schází kousek od místa, kde jsme byli ubytovaní. Po snídani, další „misijní masáži“ od MicaelaLundina a následujících modlitbách jsme se vydali pěšky na kopec nad Podgoricou, kde jsme se chtěli modlit a chválit Boha, abychom „promodlili půdu“ a zaseli co nejvíce modliteb ve snaze o průlom duchovní atmosféry v Černé hoře. Pastor Michal měl prorocký obraz, který nás všechny povzbudil.
Po obědě jsme měli setkání v místním sboru v Podgorici a Dragan a Vesna se s námi sdíleli o problémech, kterým momentálně čelí a o situaci v zemi.
Dragan s Vesnou vyprávěli o historii sboru, o situaci, za jaké sbor v Podgorici vlastně vzniknul, o tom, jakým tlakům a problémům čelí – v Podgorici mají sídlo i satanisti – a pokračovali popisem toho, jak se snaží držet Boha i přes tlak okolností a přes skutečnost, že sbor je opravdu maličký – scházejí se v malé místnosti, u které jsou pouze záchody.
Čtvrtý den misie: Neděle a shromáždění ve sboru Dragana a Vesny, rozlučka s týmem ze Švédska a večerní sdílení a modlitby
Jako každé ráno i dnes jsme posnídali, pak následovaly společné chvály a modlitby a instrukce na celý den. Samozřejmě včetně misijní masáže. V 11 hodin začalo shromáždění a my jsme každý něčím přispěli. David zpíval, Marek hrál na harfu, měli jsme svědectví a nakonec kázal Micael Lundin.
Na shromáždění bylo kromě našeho týmu asi 6 lidí, z toho 2 byli cizinci, jeden bratr, který přicestoval na návštěvu ze Srbska, a druhý pastor z Podgorici Gabriel z Itálie a pastor Dragan s manželkou. Po shromáždění jsme se modlili za místní věřící a sdíleli jsme se s nimi.
Nadešel čas posledního oběda s týmem ze Švédska, rozloučení a poslední fotka na památku a náš drahý tým odjížděl na letiště. Chlapci zůstali zapsaní v našich srdcích jako úžasní a zapálení mladí křesťané plní nadšení a elánu.
Večer náš částečně oslabený, ale přesto stále silný modlitební tým, uctíval Boha, modlil se za Černou horu a sdílel se navzájem o misii.
Po modlitbách někteří z nás ještě vyrazili na večerní modlitební výjezd do centra města – modlili jsme se na ulicích, na mostě, kde byly lavičky a chvíli jsme i chválili Boha za doprovodu harfy. Zejména mladí lidé z Podgorice se u nás zastavovali, protože harfa není úplně běžný nástroj, a ani bradatý harfista Marek není úplně obvyklým zjevem.
Pátý den misie: Albánie – Skadar
Pár zajímavých faktů o Albánii:
- Z hlediska náboženského vyznání, tvoří přibližně 75 % věřících muslimové – Albánci, zbytek jsou křesťané, ze kterých je asi 5% katolíků (Albánci) a zbytek jsou řečtí pravoslavní křesťané (Řekové, Rumuni a Albánci).
- V letech 1967 – 1990 byla Albánie vyhlášena ateistickým státem a všechny kostely i mešity byly zavřeny, zničeny nebo přebudovány na muzea, sportovní haly nebo hospodářské budovy. Kněží a jiní náboženští představitelé byli buď popravení nebo zavření na dlouhé roky do vězení. Náboženský život se začal pomalu obnovovat až po pádu komunistického režimu v roce 1990. Po druhé světové válce se k moci dostali komunisté a albánská politika i ekonomika se stala závislou na pomoci Sovětského svazu. Po určitých politických roztržkách se SSSR se pak stala Albánie závislou na komunistické Číně. Tento stav trval až do roku 1978, kdy Čína odmítla další podporu albánského průmyslu.
Albánie se tak stala politicky i ekonomicky nejizolovanější zemí Evropy!
Chudoba v Albánsku
Albánsko je nejchudší země v Evropě:
- Osel jako dopravní prostředek je stále běžná věc
- Nejsou zde vybudované asfaltové silnice a dopravní značení
- Školy jsou často pro děti nedostupné
- Placená zdravotní péče je nedostupná a málo kvalitní
Příroda je zde však nádherná!
Ve Skadaru je pastorem sboru Koli Puka – církev se nazývá „Evangelická aliance Albánska“. Sborová budova a místnost, kde se konají shromáždění, má kapacitu asi 200 lidí a tato kapacita je většinou bez problémů naplněná.
Protože zdravotnictví v zemi je na velmi špatné úrovni – je drahé, nedostupné a nedůvěryhodné, rozhodli se místní křesťané investovat do zdravotní péče a vybudovali malou nemocnici, kde je například odběrová místnost, chirurgická ambulance, rehabilitační místnost.
- Poskytují zde pomoc všem bez rozdílu vyznání a každý pacient od nich dostane jako dárek Bibli. Tímto způsobem se Bible dostane i k muslimům, protože dar se v jejich kultuře neodmítá.
- Ačkoli mají k dispozici minimum finančních prostředků, investují do mnoha oblastí a snaží se je zasáhnout:
- Např. školství – snaží se poskytovat vzdělání dětem, které by ho jinak neměly šanci získat.
- Snaží se zlepšovat životní podmínky těm nejchudobnějším.
- Poskytují oblečení a stravu rodinám a dětem.
- Provozují sirotčinec.
- Snaží se poskytovat kvalitní zdravotní péči všem bez rozdílu s minimálními poplatky – tímto způsobem zasahují zejména muslimy.
- Pracují s Romy a učí jejich děti naprostým základům slušnosti a základním hygienickým návykům.
Ve sborové místnosti se modlívají 2x denně a v rámci sboru mají spoustu domácích skupin.
Na pastorovi Kolim a celém jejich sboru mě nejvíce zasáhla jejich pokora! Poslouchat pastora Koliho je jako poslouchat Ježíše, protože když jsem se na pastora Koliho dívala, tak jsem v něm viděla Ježíše. Micael Lundin nás vyučoval o tom, že máme být jako Ježíš, aby lidé, když se na nás dívají, neviděli nás, ale Krista a hned druhý den jsme toto vyučování zažili v praxi. Byli jsme hluboce dotčení jejich službou, křesťanským životem, jejich praktickou láskou. Pastor Koli říkal – na co by byla slova o lásce, pokud bys viděl hladového nebo nahého a nepomohl bys mu. Na místě jsme se za ně modlili a Bůh nám dal na srdce, abychom jim finančně požehnali částkou 350 euro.
Cestou zpět z Albánie do Podgorice jsme se zastavili na pláži, kochali se nádhernou přírodou a dali jsme si zmrzlinu.
Poslední sbor, poslední den – pastor Gabriele v Podgorici
V podvečer jsme navštívili poslední sbor, a to sbor pastora Gabriela z Itálie. Dostal na srdce Černou horu, když byl jako voják v bývalé Jugoslávii. Přestěhoval se sem i s rodinou a s manželkou a dětmi se pokoušejí rozdmýchat křesťanský život v Podgorici. Počet členů jejich sborečku jsou kromě něj a manželky pouze další 4 lidé. Má nádherné prostory, ale téměř prázdné. Naštěstí spolupracují s pastorem Draganem a zapojil se i do naší evangelizace. Dlouho jsme se v jeho sboru modlili a prosili o duchovní průlom pro celou Černou horu.
A to už byl závěr naší misie.
6. den ráno jsme se ještě po balení asi hodinu modlili a přimlouvali za každého, koho jsme v rámci naší krátké misijní cesty měli možnost poznat.
První tým z Čech vyrazil brzy ráno na dlouhou zpáteční cestu autem. My zbývající jsme se opět letadlem a později autobusem, metrem a opět autobusem vraceli do našich domovů.
V srdci jsme si nesli Albánii a Černou horu!
